Jsou to moje druhé nejdůležitější fotky po těch z revoluce v roce 1989, říká o své letošní výstavě fotograf Jan Šibík (258)

Když jsme spolu točili podcast minule, mluvil o tom, jak pořádá workshopy a fotí svatby. Zároveň však už pracoval na materiálu, který vznikl během jeho tří návštěv Severní Koreje v letech 2005 až 2019. Letos tyto fotografie představil na výstavě a vydal jako knížku. Výstavu v pražském Karolinu vidělo neuvěřitelných 18 tisíc lidí (končí 17. prosince) a nákladná obrazová knížka je ve svém žánru bestsellerem. 

O tom všem jsme s Janem Šibíkem mluvili tentokrát: jak fotky vznikaly, proč je Severní Korea nejnepříjemnějším místem, které v životě navštívil, a proč nemá rád AI. Mimochodem, tu možná vzme na milost, až si přečte článek, který jako vždy AI (konkrétně Claude 3.5 Sonnet) na základě přepis podcastu napsala. 

Zde je:

Okno do hermeticky uzavřeného světa: Jak český fotograf třikrát pronikl do Severní Koreje"

V pražském Karolinu probíhá unikátní fotografická výstava, která představuje něco, co se dosud žádnému fotografovi na světě nepodařilo - trojí pohled do Severní Koreje v průběhu čtrnácti let. Jan Šibík, asi nejznámější reportážní fotograf současnosti, dokázal nemožné: třikrát pronikl do jedné z nejuzavřenějších zemí světa a přinesl svědectví o režimu, který se zoufale snaží udržet svůj lid v informační tmě.

"Je to jeden velký kriminál," říká Šibík o Severní Koreji. Jeho fotografie, které vznikaly často v rozporu s přísnými pravidly režimu, zachycují realitu odlišnou od toho, co návštěvníkům ukazují průvodci. Výstavu již zhlédlo přes 17 000 lidí, čímž překonala i Šibíkovy legendární fotografie ze sametové revoluce.

První cesta v roce 2005 vznikla díky diplomatické misi tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka. "Deset let jsem se snažil získat vízum přes severokorejskou ambasádu v Praze. Z deseti pokusů mě dovnitř pustili pouze dvakrát, a to jen proto, aby mi řekli, že jako novinář nemám šanci," vzpomíná fotograf.

Nejcennější záběry však vznikly během druhé cesty v roce 2007. Paradoxně k tomu pomohla skupina moravských turistů a jejich demižon slivovice. Zatímco rozjařená skupina zabavila severokorejské pohraničníky, Šibík využil příležitosti a z okna jedoucího vlaku fotografoval skutečný život - vesnice, lidi, každodenní realitu daleko od oficiální propagandy.

"Za jeden snímek, který se jim nelíbí, vás už nikdy nepustí zpět. Anebo to zjistí ještě v době, kdy tam jste, a to vás pak možná už nikdy nepustí ven," vysvětluje Šibík riziko, které podstupoval. Přesto se mu podařilo vrátit do Severní Koreje i potřetí, v roce 2019, a zachytit změny v zemi pod vládou Kim Čong-una. "Je brutálnější než jeho otec. Dnes dostanete šest let vězení jen za to, že si pustíte jihokorejský film," popisuje fotograf současnou situaci.

Výstava v Karolinu není jen prezentací fotografií - je to komplexní svědectví o zemi, kde se čas zastavil. Šibík absolvoval 72 komentovaných prohlídek, během nichž vysvětluje kontext každého snímku. "Někdy koukám do výrazů těch lidí na fotografiích a mám pocit, že jsou úplně prázdné. To je cíl režimu - zlikvidovat jakýkoliv vlastní úsudek," říká.

Součástí projektu je i kniha, které se navzdory vysoké ceně prodalo už přes 700 výtisků. "Kniha zůstane," vysvětluje Šibík důležitost tištěného svědectví. A zůstanou i fotografie jako důkaz o režimu, který se snaží přesvědčit své občany, že žijí v nejlepší zemi na světě, zatímco jim upírá základní svobody.

Význam výstavy podtrhuje i návštěva legendárního fotografa Josefa Koudelky, který ji označil za "zajímavou" - slovo, které v jeho slovníku znamená nejvyšší pochvalu. V době, kdy se Severní Korea ještě více uzavírá a prohlubuje spojenectví s Putinovým Ruskem, představují Šibíkovy fotografie jedinečné svědectví o zemi, kam se běžný člověk nedostane.

Výstava končí 17. prosince a představuje nejen triumf dokumentární fotografie, ale i důkaz, že pravdivé svědectví o totalitním režimu dokáže oslovit desetitisíce lidí. V době, kdy se potýkáme s relativizací hodnot a nárůstem populismu i autoritářství, je to povzbuzující zpráva.