Pesimismus je taková berlička pro lidi, kteří si se světem neví moc rady, říká spisovatel Ondřej Neff (267)

Před dvaceti lety mě zachránil, když jsem byl pár let šéfkomentátorem Lidových novin a on psal jako externí spolupracovník glosy a komentáře. A psal je vždy, kdy bylo třeba. Byl spolehlivý a lidi ho rádi četli. Kdo někdy pracoval v papírovém deníku (pro mladé: ano, to je ta divná věc se včerejšími zprávami z webu, vytištěnými na papíře), tak ví, jak je důležité mít někoho takového kolem sebe.

Pro lidi jako on jsem vymyslel termín “kvalitní grafoman”, a myslím to pro novináře jako tu nejvyšší možnou pochvalu. Prostě člověk, který píše dobře, hodně a rád. Jako cíl ve své kariéře v médiích jsem si tehdy vzal to, aby někdy někdo řekl něco podobného o mně.

Přesně o tom jsme s Ondřejem Neffem v Knihovně Čermáka a Staňka v Holešovicích mluvili. A já si vzpomněl na historku z jara 2005, kdy jsem se dostal do prekérní situace. Vedení novin mě na poradě “zaúkolovalo” sehnat komentář na nějaké konkrétní téma. Byla jedna hodina odpoledne, nejpozději v pět musel být text odevzdaný, a kolem sedmé se poíslal do tiskárny.

Mimořádná prekérnost spočívala v tom, že jsem nemohl sehnat člověka, který by ten text napsal. Sám jsem psal jiný komentář, a asi pět lidí, z redakce i mimo, které jsem o to požádal, mě odmítli. Vytočil jsem číslo Ondřeje, s vědomím, že mi předem říkal, že nebude k dispozici.

Vzal to asi po pěti zazvoněních. V pozadí byl slyšet hluk aut. “Co se děje?”, zeptal se. Řekl jsem, že vím, že má volno, ale že potřebuju kommentář na dotyčné téma. Řekl: “Hele, rád bych ti to napsal, ale jel jsem se projet na motorce do jižních Čech.” Tak to jsem v háji, řekl jsem. “Leda …”, zaznělo ve sluchátku, “… leda bych to otočil zpátky do Prahy, přijel do redakce a napsal to ambulantně přímo tam.”

AMBULANTNĚ!! 

Jak to dopadlo, se dozvíte v podcastu. A další veci. Příjemný poslech!