Prázdné jeviště mi nestačí. Vytvářím svůj vesmír, říká scénograf Marek Cpin

„Jako když otevřete okno do jiné dimenze,” popisuje pocit z divadelního jeviště scénograf Marek Cpin. Jeho vliv je na domácí scéně vidět už dvě dekády, a to nejen v domovském divadle Na Zábradlí. Za výstavu o péči je nominován na cenu Czech Grand Design.

Šest nemocničních postelí, do kterých si návštěvník mohl lehnout a na chvíli zažít pocit pacienta připoutaného na lůžko. Kolem něj uklidňující les nebo konejšivé projekce na stropě. A ve sluchátkách zní zvuky každodennosti: procházky, koupání v řece, přípravy oběda. Tedy činností, které člověk upoutaný na lůžko už přímo zažít nemůže.

Výstava Institut blízkosti, která proběhla loni na podzim v pražské holešovické tržnici, měla své návštěvníky přimět k zastavení. O tom, co zažili, si pak mohli navzájem povídat u jednoho stolu. Teď svému autorovi, scénografovi Marku Cpinovi, vynesla nominaci na cenu Czech Grand Design.

„Hlavní zadání bylo, aby lidi z výstavy neodcházeli v depresi. Chtěli jsme ukázat, že péče může být zážitek i pro toho, kdo se stará,” vysvětluje Cpin, který výstavu realizoval spolu s autorkou konceptu Simonou Bagarovou. „Pečující musí ochránit sám sebe. Jinak to nemá smysl pro nikoho.”

Podobně konejšivě jako by sedmačtyřicetiletý Marek Cpin přistupoval i ke scénám, které už přes dvacet let tvoří na divadelních jevištích po celém Česku. „Divadlo mě vždycky umělo přenést z reality někam jinam, ať už do světa fantazie, myšlenek nebo prostě nějakého úniku,” vysvětluje scénograf, jehož domovská scéna je v pražském divadle Na Zábradlí.

„Kdykoli jsem do divadla přišel, chtěl jsem mít vizuální zážitek, který mi prázdné jeviště nepřináší, byť pro někoho může fungovat. Je to, jako když malujete obraz, který je zarámovaný portálem. V tom obraze musí mít všechno svoje místo, svou logiku. Divák ji může nebo nemusí odhalit, ale důležité je ten prostor vytvořit. Vytvořit svět, vymyslet ho do detailu. Je to pro mě. Buduji svůj vesmír,” říká Cpin, jehož práce je k vidění také v aktuální dramatizaci Romea a Julie ve Švandově divadle nebo v Krkavcích Dejvického divadla.

Co všechno se vlastně dá dělat barvou nebo světlem, které má tak důležitou roli třeba právě v adaptaci slavného Shakespearova dramatu? „Barvou nebo světlem můžete naprosto měnit charakter všeho. Absolutně změnit atmosféru, význam,” vysvětluje Cpin. „Můžete takhle proměnit herce ve vteřině. Stačí jedno světlo a z nenápadné figury se může stát nejdůležitější osoba na scéně. Podsvítíte ho a je z něj démon. Zasvítíte svrchu - a vypadá, že je osvícený.”

Cpin, který dlouhodobě spolupracuje s režisérem Janem Mikuláškem, s nímž se potkal už za gymnaziálních let, zdůrazňuje důležitost herců pro svou práci: „Scénografie je specifický obor. Sama o sobě totiž neznamená nic. Začne fungovat až s hercem. To je na divadle zajímavé i náročné. Všichni dohromady se na sebe musí naladit. Musí kopat za jednu věc.”

Jak s divadly zahýbal covid a v jaké jsou teď podle Marka Cpina kondici? Jak můžou kostýmy komentovat současnou společenskou situaci? A jde najít scénografii ve veřejném prostoru? Pusťte si novou epizodu Kulturáku.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na [email protected]. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.